Kdyby mi někdo ještě letos na jaře řekl, že budu mít zahradu, budu se na ní pachtit a ještě mě to bude bavit, považoval bych ho za blázna. Když Katka prosazovala, abychom si pořídili zahradu, aby bylo kde trávit volný čas, byl jsem zásadně proti. Jednak mám několik alergií a jednak jsem si myslel, že absolutně nemám žádný vztah k zahrádkaření. Pak to ale nějak přišlo samo. Rozleželo se mi v hlavě, že furt sedím akorát u počítačů, ty mi lezou na nervy, a tak vůbec nebude na škodu, když si provětrám hlavu nějakou úplně jinou činností. Takže jsem ustoupil a začali jsme se poohlížet po nějaké té zahrádce na prodej.
Po asi měsíčním hledání v nabídkách realitních kanceláří jsme si vyhlédli zahradu pod nádražím v klidné části města. Necelých 1000 metrů čtverečných sice bez připojení elektřiny a bez vody zato v dlouhodobě neudržovaném stavu. A to se vyplatí!
V půlce letních prázdnin jsme zahradu koupili. Bylo nám jasné, že nás bude stát hodně práce uvést ji do normálního stavu, protože na začátku připomínala spíš džungli. Předchozí majitel zahradu několik let neudržoval, po sobě zanechal pod stromy hromadu harampádí, staré včelí úly, sem tam nějakou tu rozbitou zavařovací sklenici, plechovky od barvy a další nepořádek, kterého bylo potřeba se zbavit.
Jako první nastoupila práce s kosou a pilkou. Bylo nutné prosekat se hustými větvemi náletových dřevin a vysokou trávou, aby se dalo aspoň trochu pohybovat po zahradě.
Oprava spodního plotu, stavba brány a branky, kácení náletových dřevin, vyřízení povolení na kácení starých a nemocných ovocných stromů, odvoz odpadů na sběrný dvůr technických služeb města, to jsou jen zlomky toho, co všechno nás po pořízení zahrady čekalo. A jak to probíhalo? O tom zase někdy příště…