Z Pece pod Sněžkou na Výrovku
Náš výšlap na Sněžku začal na parkovišti P4 Zelený potok v Peci pod Sněžkou. Odtud jsme se vydali po cestě označené jako cyklotrasa K1A, která vede na úpatí Luční hory kolem Richterových bud a dál na chatu Výrovka. Ta se nachází v sedle mezi Luční horou a Zadní planinou, 2,5 km jihozápadně od Luční boudy ve výšce 1356 metrů nad mořem. Na Výrovku jsme dorazili kolem poledne, tedy v ideální čas pro oběd. Zastavili jsme se tedy v restauraci na boudě, abychom něco pojedli. Oběd byl opravdu výborný a všichni jsme si moc pochutnali. Do restaurace můžou i pejsci, což jsme ocenili my i naše Kikina.
Z Výrovky na Luční boudu
Po obědě jsme se vydali po červené turistické trase, která vede na úpatí Luční hory, kolem Kapličky – Památníku obětem hor (1509 m.n.m). Zatímco v prvním úseku naší cesty jsme šli až na Výrovku prakticky sami, na trase k Luční boudě už přibylo jak pěších turistů tak i cyklistů na horských kolech. Trasa vede přes Modré sedlo (1509 m.n.m), které od sebe odděluje dva unikátní ostrovy tundry na nedalekých vrcholech a svazích Luční (1556 m.n.m.) a Studniční (1554 m.n.m.) hory. Povrch druhé a třetí nejvyšší hory Krkonoš přeměnil mráz a půdní led v bohatou galerii mrazem tříděných kamenných věnců, pruhů a brázd, jejichž podobu nalezneme až na severu Evropy. Na svazích jsou zřetelné kryoplanační terasy – výsledek mrazového zvětrávání skalnatého povrchu a třídění po svahu klouzajících zvětralin. Navzdory krajně nepříznivým životním podmínkám zde rostou a kvetou koniklece, prvosenky, náholníky a zejména endemické jestřábníky, jimiž jsou Krkonoše proslulé po celé Evropě.
Po cestě jsme minuli i několik historických vojenských objektů, které byly vybudovány na obranu Československa v období před 2. Světovou válkou. Na Luční boudě končí cyklotrasa, a tak jsme dál potkávali už jen pěší turisty.
Z Luční boudy na Obří sedlo
Naše cesta pokračovala z Luční boudy po naučné stezce “Dědictví doby ledové”, která vede Úpským rašeliništěm kolem pramenů Úpy. Z informačních tabulí jsme se mimo jiné dozvěděli, že: “Krkonošská rašeliniště nápadně připomínají rašeliniště skandinávská. Charakteristická je mozaika jezírek, protáhlých depresí vyplněných vodou, vyvýšených kopečků a valů. Něteré se podobají tzv. “palsám”, tj. formám vyvíjejícím se na trvale zmrzlé půdě (permafrostu) v severních krajích. Vegetace odpovídá mozaice složitosti povrchu rašelinišť – tvoří ji vlhkomilné rašeliništní druhy jako např. rašeliníky, ostřice, suchopýry, suchomilnější keříčky borůvky, vlochyně, vřesu, šichy a ostrůvky či lemy kosodřeviny. Některé severské druhy zde přežívají od dob ledových jako glaciální relikty (ostružiních moruška, rašeliník Lindbergův), jiné vznikly na Krkonoších a zůstaly zde jako endemity (všivec sudetský).”
Krátký odpočinek před vlastním výstupem na vrchol Sněžky jsme si dopřáli na polské boudě Slaski dom, v jejíž těsné blízkosti se na české straně státní hranice – v místě, kde stávala Obří bouda – nachází vyhlídka Obří sedlo. Na polské boudě lze bez problémů platit českými korunami. Polské pivo nás vyšlo na 60 Kč a ovocná šťáva na dvacku.
Z Obřího sedla na vrchol Sněžky
Už první pohled na Slaski dom a vlastní Sněžku nás přesvědčil o tom, že krásné počasí vylákalo do hor ohromné množství lidí. Podle dojmu, kterého jsme během prudkého výstupu na Sněžku nabyli, nevím, co si mám o některých návštěvnících Krkonoš myslet. Na cestě, která je kvůli vysokému počtu turistů směřujících na vrchol Sněžky zřetelně označená na začátku i na konci v několika jazycích jako jednosměrná směrem nahoru, jsme se neustále míjeli s těmi, kteří jsou buď analfabeté, ignoranti nebo jen prachsprostá hovada. Podle verbálního projevu jejich většinu tvořili Poláci (a to informace o jednosměrném provozu byla na tabuli uvedena primárně v polštině). Jako by nestačilo, že člověk musí při náročném stoupání přizpůsobit rychlost chůze ostatním, ještě je potřeba vyhýbat se těm, kterým dělá problém dodržovat elementární pravidla ohleduplnosti.
Na vrcholu Sněžky (1602 m.n.m.) stojí několik staveb – Polská bouda s meteorologickou stanicí, konečná stanice lanovky z Pece pod Sněžkou, která momentálně prochází rekonstrukcí, kamenný trigonometrický obelisk a rotundová kaple sv. Vavřince, která je nejstarším objektem na vrcholu Sněžky. Rozporuplné reakce vyvolává moderní Česká poštovna, která je nejvýše položenou poštovnou v České republice. Občerstvení lze zakoupit jak na Polské boudě, tak v České poštovně. Ta slouží i jako taková minirozhledna. Na její střechu vede točité schodiště, a tak si za mírný poplatek 10 Kč (děti do 10 let zdarma) můžete svůj výškový rekord ještě o pár metrů vylepšit.
Sestup ze Sněžky na Růžohorky
Pro cestu zpátky do Pece pod Sněžkou jsme zvolili trasu přes Růžovou horu, která vede prakticky souběžně s právě rekonstruovanou lanovkou na Sněžku. Cesta, která vede kolem horní stanice lanovky byla mnohem příjemnější než cesta nahoru po polské straně Sněžky už proto, že turistů výrazně ubylo. Trasa po hřebenu je zajímavá nejen pro nádherný výhled na nejvyšší českou horu, ale i proto, že se jedná o biologicky jedinečné místo. Na informační tabuli se dočtete: “Hřebenová část Krkonoš, která je z přírodověděckého hlediska jediněčným územím ve střední Evropě. Představuje izolovaný ostrov arkto-alpinské tundry, vzdálený 2000 km od nejbližších tundrových oblestí Skandinávie a 450 km od nejbližších lokalit alpinské tundry Alp a Karpat. Tundra se zde zachovala od dob ledových. Typické je drsné klima, mrazem, větrem a sněhem utvářený povrch, výskyt tundrových druhů rostlin a živočichů, absence lesa”
Když jsme dorazili na stanici lanovky na Růžové hoře, doufali jsme, že se nám podaří přesvědčit Tomáška, že zbytek cesty po Pece absolvujeme právě lanovkou. Strach ovšem vyhrál, a tak jsme pokračovali asi jeden kilometr dál pěšky směrem na Boudu Růžohorky.
Z Růžohorek do Pece pod Sněžkou
Na boudě Růžohorky jsme se zastavili, abychom něco málo pojedli. Dali jsme si výborné krkonošské kyselo a borůvkové knedlíky. Po tomto posilnění už nás čekala konečná fáze našeho výšlapu. Poslední část cesty nebyla příliš příjemná, cesta do Pece pod Sněžkou vedla z větší části lesem po kamenité cestě.
Závěr
Co napsat na závěr? Snad jen to, že se nám výlet opravdu povedl. Počasí nám přálo, pěkně jsme si výšlap užili. Pyšný můžu být i na Tomáška, který byl opravdu hodný a statečně tu náročnou a dlouhou trasu zvládnul. A Kikina? Kdo by řekl, že tak malé zvíře dokáže samo ujít tak dlouhou a náročnou trasu. Až bude příště mít někdo kecy ve smyslu, že Jorkšírský teriér není pes, tak ho pošlu do …. Vlastně ne, pošlu ho po našich stopách. Ať si tu trasu projde a zkusí si představit, jak náročné to musí mít to malé zvíře, když ji má absolvovat po svých.
A tady už je výškový profil naší trasy:
Michal Súkup, Dvůr Králové nad Labem