Webkamera, kterou mám připevněnou na monitoru u mého domácího počítače. Předmět, se kterým jsme navzájem neustále na očích. Ačkoliv trávím u svého počítače několik hodin denně a webkamera je podstatnou část tohoto času v mém zorném poli, nevěnoval jsem jí nikdy příliš pozornosti. Tedy pominu-li prvotní nadšení, když jsem si ji kdysi pořídil a uvedl do provozu.
Svým vzhledem připomíná bytost nebo roboticko-mechanický stroj. Také jednookého a jednouchého pejska, potápěče ve skafandru nebo vesmírného robota. Tím svým jedním okem mě neustále sleduje. Co dělám, jak se u toho tvářím, jak gestikuluju. Zaujala mě představa možnosti být sledován, nahráván s tím, že případný záznam by byl propojen v reálném času s mými myšlenkami a úvahami. Líbilo by se mi mít možnost podívat se na sebe očima (okem) jiných v kontextu s uvědoměním sebe sama. Snad bych se dovedl lépe soustředit na svůj vnější projev ve vazbě na momentální psychické rozpoložení, konkrétní situaci a případné emoční vypětí.
Je tu ale i další pohled na tuto šikovnou věcičku. Doposud mi nikdy nedošlo, jaký nápis nese hrdě na svém tělíčku, s trochou fantazie přímo na hrudi. Je na ní napsáno anglické slovo „Trust“ (to trust – věřit). Samozřejmě jako značka výrobce. Když pouvažuju o skutečnosti, že moje webová kamera žádným způsobem neindikuje, že je zrovna aktivní, můžu být trochu paranoidní z toho, že jsem vlastně neustále potenciálně sledovatelný.
Mám rád svoje soukromí. Nemám rád šmíráctví, nemám rád, když se lidi zajímají o jiné lidi z potřeby ukojování vlastních nízkých pudů. Myslím tím pomlouvání, přiživování se na cizím neštěstí, stavění vlastních kvalit na nekvalitách jiných. Jsou lidé a jsou lidé zlí. Doufám, že ti druzí mě nikdy prostřednictvím té věcičky neuvidí. A tak otáčím objektiv mé webkamery stranou, ať se případný šmírák kochá maximálně tak rozostřeným pohledem do záclony.