Jako bývalý žák, který celou (tehdy osmiletou) povinnou školní docházku navštěvoval základní školu Schulzovy sady, jsem uvítal možnost zavzpomínat na dětství a dobu strávenou ve škole. Právě dnes, 19. května 2012, probíhala na základní škole Schulzovy sady ve Dvoře Králové nad Labem slavnostní akce při příležitosti výročí 100 let od založení školy.
Celé dopoledne i odpoledne byla otevřena budova školy. Pro návštěvníky byla připravena výstava historických i současných učebních pomůcek, učebnic a vybavení. Na chodbách, v jednotlivých třídách, učebnách i tělocvičně se mohli návštěvníci akce seznámit s pracemi žáků ZŠ, zapsat se do pamětních seznamů bývalých žáků či si zakoupit pamětní tričko nebo některý z drobných suvenýrů včetně Almanachu školy.
Téměř v každé třídě byla připravena zajímavá expozice, je těžké hodnotit, která z nich byla lepší než ty ostatní. Zmínil bych se tak jen o dvou, které mě nejvíce zaujaly. S trochou nostalgie jsem si vychutnal třídu, která byla označena nápisem “Síň tradic, vstup na vlastní nebezpečí.” Výstavka v této třídě byla věnována tomu, co nám dnes připadá absurdní, přesto jsme se s tím během našich školních let běžně setkávali. Komunistická propaganda prezentovaná dobovými výtisky Rudého práva, figurína oblečená do prostředků I.P.CH.O., srp a kladivo nebo nápis “Světu mír” v ruštině, kterému jsme tenkrát jako žáci říkavali “Mupy mup”, to všechno jsem si vychutnal s notnou dávkou sentimentu. Kdo by si dnes jen tak vzpomněl na hodiny branné výchovy, na oblékání pláštěnky, navlékání igelitových pytlíků na nohy a ruce, nasazování plynové masky, kterou jsme jednou za čas čistívali vatou, namočenou do roztoku chloraminu? Na základní škole jsem se ještě nijak zvlášť nezajímal o výpočetní techniku a veškeré mé zájmy, co se týče počítačů, se omezovaly jen na počítačové hry na ZX Spectru nebo Didaktiku Gama. Přesto jsem si další dávku nostalgie vychutnal ve třídě s výstavkou historické výpočetní techniky.
Slavnostní akci hodnotím jako vydařenou a děkuju všem, kteří se na její realizaci podíleli. Základní škole člověk vděčí za mnohé. Jen je škoda, že často mu to nikdy nedojde nebo na to příjde příliš pozdě. Jsem rád, že jsem mohl chodit na “Šulcáky” a přeju škole i jejím pedagogům, aby to tak vnímalo co nejvíc jejích bývalých i současných žáků.
